Je začátek února - čas zimních radovánek. Děti stavějí sněhuláky, sáňkují, klouzají se po zamrzlých rybnících a neposypaných silnicích. Neopatrní pěšci či běžci se často stávají ležci, zblízka se seznamují s matičkou zemí a následně se sestřičkami na chirurgických odděleních. Tělo je také vystavené dalšímu nešvaru zvanému lyže, který někteří škodolibí lidé rafinovaně označují jako zimní sport. V tom, že se člověk půl dne drápe na nějaký kopec, cestou mu omrzají oblíbené části jeho těla a nemůže se zbavit trýznivých myšlenek na svou svačinu ležící v batohu nezvěstného přítele a to všechno jenom kvůli tomu, aby cestou dolů stačil zlámat co nejvíce klacíků, větviček, stromků ba i stromů lemujících uzounkou cestičku zvanou turistická stezka, však většina z nás sport nevidí. Není proto divu, že se skupinka pěti Kačerů z Chrudimi 5.února 2004 v 15:30 sešla na loděnici ambiciozního vodáckého sdružení a vyrazila na nespoutanou Chrudimku (nutno ještě poznamenat, že Péťa C. dorazil pouze o 6 minut později, za což ihned obdržel pochvalu před nastoupenou jednotkou).

Měl jsem upřímnou radost, že se mi podařilo sestavit tak početný a perspektivní tým plný mladých talentů i vyzrálých mazáků: Lenka a Petr Celnarovi, Nuny, Kanár a já. Když jsme dovázali poslední loď, naše zeleňoučké autíčko značky Lada z našeho počtu zas tak velkou radost nemělo. A když se ještě na závěr, s rozjařeným výrazem a bez sebemenšího zaváhání, usadil vedle mě Nuny, bylo patrné, že jsme u něj ztratili veškeré sympatie. Přeci jenom se teprve zajíždí, a tak by se nemělo tolik týrat. No snad mi to někdy odpustí a budem zase kamarádi!

U Rákosníčka jsem objednal téměř pokojovou teplotu - 15 stupňů Celsiových, takže Nuny mohl směle vyrazit jenom v krátkém neoprénu a rukavičky mohl ledabyle ponechat v autě. Jako první vykročil k vodě neohrožený Kanár. Když však okusil teplotu vody, začal se bezmocně dobývat do zamčeného auta a na zamrzlý Práčov nemyslel nikdo. Teď už ale není cesty zpět. Ještě skupinová fotografie a vzhůru dolů po proudu až do Chrudimi. Pozvolna proplouváme Svídnicí, zavěšujeme se v každém vracáčku a zastavujeme až nad jezíkem. Kanár nás upozorňuje, že jsme zapomněli zahájit vodáckou sezónu 2004, takže to rychle napravujeme. Přemýšlíme, jak šoupnem svídnickej jezík. Nuny navrhuje, abychom jeli všichni najednou, bok po boku. Já a Kanár se však rozhodujem pro tradiční bokovku. Jedu první, a tak si můžu krásně z blízka prohlédnout první rozplavbu letošní sezóny. Kanár se ve vodě cítí jako doma a vypadá docela spokojeně. My mu jeho upřímnou radost nezávidíme a radujeme se s ním. Necháváme se volně snášet, dokud nás proud nedoveze k dalšímu oblíbenému místečku. Je na čase vyzkoušet, jestli nám to po zimě ještě stojí a laškovné rozhraní na začátku Škrovádu je k tomu ideální. Kanárovi to stojí znamenitě a předvádí ukázkovou svíci. Všichni z ní mají ohromnou radost. Teda kromě Kanára, který nám ukazuje, že umí (uměl) zvedat na obě strany. Po neúspěšném pokusu na levé straně následuje neúspěšný pokus na straně pravé a máme tu druhou rozplavbu nové sezóny v podání Kanára. Na Kanárovi je znát, že se postupně vypracovává při opakovaném vylévání a nasedání a již při třetí rozplavbě sezóny dosahuje vynikajícího času, s kterým je očividně nadmíru spokojen. Ale nepředbíhejme! Jak tak míjíme Škrovád a blížíme se ke Slatiňanům, začíná se pomalu šeřit. "Co to támhle visí za ptáka?", zeptá se najednou Nuny. Odpovědi se od nás však nedočkává, protože my zmateně civíme po obloze a nic nenacházíme. "No tak nevím jestli za ptáka, ale jinak je to Kanár!", odpovídá si sám. Okamžitě sklápíme hlavy zpátky k vodě a naskytuje se nám nádherný pohled na Kanára bojujícího se zákeřnou větvičkou uprostřed řeky. Kanár nakonec souboj vyhrává, ale během jeho zápolení kajak, místo aby poslušně čekal, pokračuje dále po proudu. Kanár se sice ještě chvíli zapírá o dno, ale nakonec kapituluje. Když opouštíme Slatiňany, je už tma. Naštěstí to tady známe nazpaměť, takže nás přeci nemůže nic překvapit. Jez v Presech sjíždíme, ale jez "U Velryby" ze cvičných důvodů přenášíme. Chceme se pocvičit v nasazování šprajdy ve stížených podmínkách. Kanár objevuje skvělý tobogán, takže jeden po druhém hladce kloužeme ze svahu až do vody. Paráda! Jenom Péťa doplatil na svou lenost. Nechtělo se mu vláčet kajak tak daleko, tak to zkusil jinde. Bohužel pro nás, napjaté diváky, nebylo ve tmě téměř nic vidět. O to více jsme se tedy soustředili na zvuk, který také nebyl k zahození. Kvůli přílišnému expresivnímu zabarvení si ho však radši nechám pro sebe. Nejdůležitější je však fakt, že se urodila čtvrtá rozplavba nově započaté sezóny.

Na loděnici připlouváme o půl sedmé. Nuny se neobtěžuje převlékáním, loučí se a vykračuje k domovu se slovy, že už má určitě napuštěnou vanu. Nám musí stačit loděnice, kde je větší zima než venku, ale vidina suchého oblečení v nás imponuje magickou silou. Kanár prohlašuje, že pro letošek už si vody užil až až, a odjíždí na kole směrem severo-severo-západ. Mě teď ještě čeká usmiřování se Žigulíčkem. Tak mi držte palce!!!

Musím reagovat na zveřejněný článek o našem otevírání vodácké sezóny 2004.