Pověsti Ameriky I. část
Ladislav Lahoda

Předmluva
Amerika v Českém krasu. Tento název vyvolá v duši mnoha lidí touhu po dobrodružství. Procházíte-li krásnou přírodou Ameriky, zdá se Vám, že se vracíte do dětství. Nahlížíte do opuštěných lomů, kde v záři slunce leží hluboká modrá jezera s bílými útesy skal a z podvědomí se Vám vynoří překrásná melodie z Pokladu na Stříbrném jezeře. Na jiném místě spatříte písečnou pláž, na kterou vystoupila Malá mořská víla a nedaleko zase soutěsku, kde spatřil fatu morganu Limonádový Joe. V pravé poledne k Vám dolehne rachot a oblaka prachu z nedaleké vápenky; jako by se blížila kavalkáda jezdců, kteří mají určitě proklatě naspěch. Nad ostrými štíty skal uvidíte kroužit káně. Možná Vám připomene supa z filmu Mackenovo zlato. A až spatříte stíny postav v širokých kloboucích naražených do čela, nelekejte se. Nejsou to Cheyenovi muži, ti zmizeli tenkrát na Západě, jsou to trempové, kteří tu nacházejí krásu přírody, pohádkový svět dávných dob a přátelství.

Vydejme se však po stopách těch, jejichž jména upadla v zapomenutí a po nichž zbyly jen dřevěné kříže a mohyly ve skalách. Pověsti, které o nich můžete zaslechnout u táborových ohňů, jsou mnohdy neuvěřitelné, snad vymyšlené, ale skutečnost byla určitě, jako vždy, mnohem podivnější.
autor

Pověst o Hagenovi
Nad rozstřílenou střechou Karlštejna vlála československá vlajka. Třepetala se v záři květnového slunce roku pětačtyřicet. Z nedalekého kopce ji zachmuřeně pozorovali tři zarostlí muži v potrhaných uniformách wehrmachtu. Po nočním boji s partyzány se ztratili své jednotce a do rána se skrývali v hustém lese. Dnes se chtěli připojit k německé posádce hradu. Ale vlajka na věži zmařila jejich naděje. Zůstali sami, bez velitele a bez zásob v cizí, nepřátelské zemi. Zbyla jim jen jediná cesta směrem na západ.

Nedaleko hradu, v zalesněné oblasti vápencových skal a roklí, protkané spoustou těžních jam, narazili na početnou skupinu partyzánů. V krátké přestřelce jeden z Němců padl a druzí dva museli pod palbou ustoupit až k okraji hlubokého lomu. Ve skalní stěně pod nimi se černalo několik otvorů do podzemních chodeb. Poslední možnost úkrytu. Domluvili se pohledem a začali sestupovat po téměř kolmé stěně k otvoru nejbližší štoly. V těžkých okovaných botách se lezlo špatně. Odhazovali tedy silné maskovací pláště a vystřílené samopaly. Po chvíli se nad okrajem lomu objevilo několik partyzánů. Zahlédli sice dva stíny mizící ve štole, ale dlouhá dávka ze samopalu zasáhla už jen mlčenlivé kameny.

Po dvou hodinách ve štole už toho měli oba Němci dost. Klopýtání ve tmě, narážení do dřevěných opěr a brodění blátem. Vyškrtali už téměř všechny sirky a východ nikde. Přece jdou po kolejích a ty vozíky, které tu a tam postávaly na zarážkách se sem nutně musely někudy dostat. Jejich úvahy přerušil jakýsi vzdálený rachot. V dáli před nimi se objevilo malinké světélko. Přitiskli se ke stěně a z pouzder vytáhli pistole. Světélko se přiblížilo. Už mohli rozeznat důlní vozík s hořícím kahanem, za kterým se tlačilo několik temných postav s puškami. Jeden Němec vystřelil. Odpověděl mu bolestný výkřik a ohlušující dávka ze samopalu. Nezasáhla ho. V záblesku výstřelů si všiml temného výklenku ve stěně. Skočil do něj následován svým druhem. Nebyl to výklenek, ale odbočka chodby. Koleje tudy nevedly. Dali se do běhu a modlili se, aby nespadli do nějaké díry. Když se za nimi ozval dusot mnoha párů nohou, ten zadní se otočil a hodil granát. Ve tmě však špatně odhadl směr a granát narazil do stěny. Neměl už čas zalehnout. Strašná síla výbuchu ho odhodila stranou jako pytel zkrvavělých hadrů. Jeho druhovi vpředu zalehlo v uších. Nemohl proto slyšet temné zadunění, které se ozvalo po výbuchu. Ucítil jen, jak se zachvěla země a na hlavu se mu zřítila padající dřevěná výztuž.

Když se probral, bylo ticho a tma. Syrové vlhko a chlad ze země. Špatně se dýchalo. Namáhavě se postavil, zatočila se mu přitom hlava. Chvilku šmátral po kapsách a potom rozškrtl svojí poslední sirku. Nedaleko ležela mrtvola jeho druha, zasypaná kládami a kamením.

Za ní se tyčil mohutný zával z obrovských kamenných bloků. Sirka dohořela a spálila mu prsty. Otočil se, nahmatal rukou stěnu a dal se na další klopýtavou cestu. Nedošel daleko. Chodba byla slepá. Vyčerpaně se posadil na zem. Německo prohrálo válku, jeho kamarádi padli a on sám je zaživa pohřben v téhle prokleté podzemní noře. V pistoli mu zbyl poslední náboj. Nevěděl, že jeho jméno nezemře s ním. Jmenoval se Hans Hagen.

Pověst o muži
Elektrický vlak se skřípěním kol zastavil na malém venkovském nádraží. Pneumatické dveře zasyčely. Na perón se vyhrnul dav turistů a zamířil k podchodu.
"Jé, maminko, to je Karlštejn?"
"Držte se pohromadě, proboha, ať nespadnete pod vlak!"
"Ježíšmarjá, já tam zapomněla tašku!"
Podstatně důstojněji než turisté, vystoupila z vlaku skupina trempů.
"Se mi zdá, že je tu ňák živo," prohodil Gaučo, jehož tvář byla skryta ve stínu širokého sombrera. "Vemem to přes koleje," rozhodl s nonšalancí šéfa party a vykročil. Ostatní za ním.

Před budovou nádraží stálo modrobílé auto Veřejné bezpečnosti a u něho postávali dva příslušníci. Jeden z nich oslovil Gaučovu partu hned, jak se objevila.
"Tak jak, mládenci, na Ameriku?"

Gaučo stiskl rty. Na Ameriku, bludiště opuštěných vápencových lomů nedaleko hradu, kam samozřejmě šli, byl přece vstup zakázán.
"Na Ameriku? Kdepák . . .," protáhl zvolna. "Deme přece na hrad."
"Jo, tak na hrad? S nožem a kytarou? Poslyšte, ty lomy jsou nebezpečné, spousta lidí se tam už zabila!"
"My víme, šéfe."
"No, jen aby. Občanky, doufám, máte?"
Zatím, co se odehrávala tato konverzace, z nádraží vyrazil shluk turistů. Trempům a příslušníkům věnovali sotva letmý pohled. Jen muži v balónovém kabátě, který šel poslední, se při spatření uniforem rozbušilo srdce. Přidal do kroku, aby se vmísil do skupinky před sebou. Když už byl u mostu přes Berounku, letmo se ohlédl. Příslušníci byli stále zaneprázdněni trempy a jeho si vůbec nevšímali. Zhluboka si oddechl. Vyndal z kapsy kus papíru, na kterém měl neumělou rukou zakreslený plánek. Chvilku ho studoval a pak vyrazil.
Ještě jednou se mu sevřelo hrdlo; to když musel projít okolo domku, u kterého stál další modrobílý automobil, na jehož střeše čněla charakteristická anténa vysílačky.
Slunce pomalu stoupalo, vítr se utišil a začalo se dělat příjemné teplo. Ve chvíli, kdy se muž opatrně rozhlédl a odbočil ze silnice na malou lesní pěšinku, zazvonil na služebně VB v Karlštejně telefon. Kriminální ústředna vyhlašovala pátrání po pachateli vraždy ...
... pravděpodobný popis pachatele: světlý balónový plášť, tmavé kalhoty a pracovní boty. Věk asi 35 let.
"To je dneska den," povzdechl si dozorčí a zvedl sluchátko vysílačky.
Muž se mezitím dostal až k malému zarostlému lomu v hlubokém lese. Ještě jednou porovnal místo s ušmudlaným plánkem a rozhlédl se. Nedaleko něho vedlo do lomu silné konopné lano, přivázané ke starému stromu. Pozorně se zaposlouchal do zvuků lesa, ale nic zvláštního neslyšel. Zavěsil se na lano a začal sestupovat. Jeho těžké pracovní boty shazovaly malé lavinky kamení. Asi po patnácti metrech narazil nohama na pevnou zem. Přímo před ním se černal vchod do štoly.
Tohle je tedy ta perfektní skrýš, o které mu Fero jednou vyprávěl. Mnohakilometrové bludiště, kde ho nikdo nikdy nemůže najít. Vytáhl z kapsy baterku, kterou si koupil za poslední peníze, zmáčkl tlačítko a odhodlaně vstoupil do štoly. Temná chodba, podepřená práchnivějícími stojkami se táhla do dáli. Ozvěna vracela zvuk jeho kroků. Po chvíli se chodba rozdvojovala, a opět a znovu, dřevěnou výztuž vystřídala betonová klenba. Za zatáčkou se před ním objevilo denní světlo. Opatrně se přiblížil k otvoru. Uviděl další malý lom. Uprostřed okolo ohniště stálo několik kamenných křesel a za nimi neuměle vytesaný totem. U vchodu do štoly ležela hromádka prázdných konzerv a láhví. Konzervy ještě nestačily zrezivět, uvědomil si s radostí. To znamená, že trempové sem stále ještě jezdí. Alespoň bude komu krást konzervy.
Znovu zašel do štoly a pokračoval v prohlídce. Brzy zjistil, že to nebude tak jednoduché. Během hodiny totiž potkal alespoň čtyři skupiny trempů, kteří bloudili po chodbách se svíčkami v rukou. Měl štěstí, podařilo se mu vždy skrýt v některém výklenku nebo odbočce. Ve svém plášti by tu působil jako pěst na oko, kdyby ho viděli. Uvědomil si, že bude muset ukrást také nějaký přiměřený oblek.
Po vyčerpávající cestě jednou dlouhou chodbou se ocitl u východu do velkého lomu, bohužel asi třicet metrů nade dnem. Ve chvíli, kdy se obracel, uslyšel v chodbě hlasy. To je průšvih, uvědomil si. Žádná boční chodba tu nebyla. Rozhlížel se okolo sebe. Těsně u stěny se v zemi zašklebila úzká puklina. Posvítil do ní. Byla sotva dva metry hluboká. Zhasl baterku a namáhavě se začal do pukliny soukat. U dna byla trochu širší. Zatajil dech, když se mu těsně nad hlavou ozvaly kroky a kdosi promluvil.
"Tak co, saláti? Neřikal sem, že to stojí za to?"
"Fakt, Gaučo, je to parádní lom," pronesl obdivně druhý.
"Vypadá to tu jako v Mexiku, co?" přidal se třetí.
"Jednou si přinesem špagát a mrknem se tam," ozval se znovu Gaučo.
"Takový perfektní místo a poliši by nás chtěli odtud vyhnat," pravil zase ten druhý.
"Jdeme znova na Pusťák," rozhodl Gaučo a skřípavé kroky se začaly znovu vzdalovat.
Muž vystrčil hlavu. Zahlédl jen několik temných postav s čadící pochodní, mizících v dáli. Ve chvíli, kdy se opřel nohama, aby se vyšvihl zpět do chodby, ucítil, že hlína pod ním povoluje. Snažil se zachytit rukama, ale ty mu sklouzly po hladké a vlhké skále. S prudkým zašuměním podlaha pod ním zmizela a on se propadl do prázdna. Nestačil ani vykřiknout leknutím, když dopadl tvrdě na zadek. Na záda mu spadlo několik kamínků a nastalo ticho. Chvilku hmatal okolo sebe, až našel baterku, která mu vypadla. Rozsvítil. Podle stropu usoudil, že se propadl do velmi staré štoly. Výdřeva nad ním držela snad jen zázrakem. Sklopil světlo dolů a leknutím nadskočil. U protější stěny seděla tmavá postava a dívala se na něho prázdnými očními důlky v zeleném obličeji. V hlavě měla díru a v tom, co zbylo z pravé ruky držela rezavou pistoli, teď už bez nábojů.

Pověst o Hance
Končil jeden z krásných dnů babího léta. Poslední paprsky slunce zlatily vrcholky strmých skalních stěn. Hluboko dole, v závratné hloubce lomu, který se nazýval Mexiko, skládalo několik trempíků suché větve stromů na velkou hromadu. Sem už slunce hezkou chvíli nesvítilo a od jezírka na dně lomu stoupal chlad.

"Hni sebou, Bobe!" netrpělivě prohodil Šakal na adresu malého neduživého hocha s ještě menší sekerou, který připravoval hranici.
"Dělám, co můžu, šerife, ale ty klády jsou moc silný," odvětil Bob.
"Hej, Grizzly!" zařval Šakal na celé kolo.
Za hromadou dřeva se vztyčil hromotluk, avšak očima nepřestal sledovat Hanku, dalšího člena party, která se přes značnou zimu cachtala v jezírku. Samozřejmě jen lehce oblečena.
"Co kdybys přestal čumět a pomohl naštípat dříví!" houknul na něj Šakal.
"No, jo," zahučel hromotluk a pomalým krokem se začal šourat k ohništi.
Šakal zatím došel ke skalní stěně, ve které se černal vchod do zpola zatopené štoly. Na vodní hladině se čeřily drobné vlnky a zanedlouho se ze štoly se značným cákáním vynořil primitivní vor. Na něm balancovali Jim s Jitkou, poslední dva členové party. Sotva vor narazil na dno, Jitka seskočila a pustila se rovnou k jezírku.

"Co jí kouslo?" otázal se udiveně Šakal.
"Ále, jsou to slepice," uchechtnul se Jim. "Když jsme nastupovali na Velký Americe, tak uklouzla a sedla si do bláta na stejným místě co Hanka."
"Jó, šikovným patří svět," pravil Šakal a odebral se zpátky k ohništi.

"Kaňon skalnatý, co nezná slunce jas,
prachem zavátý jsou cesty, stěny, sráz.
Na dně stojí v tichých tmách voda jezerní,
zrcadlí se v ní jen čas a nebe večerní ..."

Píseň zpívaná šesti hrdly, doprovázená kouzelnými tóny kytary, se nesla ohněm ozářeným lomem. Stoupala v zákrutech kouře a jisker k hvězdami poseté obloze a vracela se dolů slabou ozvěnou.
Naslouchal jí i muž v šedivé blůze wehrmachtu, který seděl v tmavém otvoru štoly, asi šedesát metrů nad hlavami trempů. Nepřišel z daleka. Bydlel v dřevěném srubu, který si postavil ve staré štole, hluboko podzemí, asi dvě hodiny chůze odtud. Pohyboval se podzemím s jistotou, která udivovala. Svítit si musel jen málokdy. Za těch několik měsíců, které tu strávil, dopodrobna poznal mnohakilometrovou spleť chodeb, spojujících tu a tam štolová patra. Dovedl se tedy dostat na místa, která byla zdánlivě nepřístupná. Jako nyní. Zamyšleně hleděl na táborový oheň, blikající hluboko pod jeho nohama. Zdálo se mu to dávno, co přišel do těchto míst poprvé. Tehdy byl na útěku před zákonem. V duchu se ušklíbl - teď si zákony diktuje sám. Původně se tu chtěl skrýt jen na několik dní, ale teď už věděl, že odtud nikdy neodejde. Přihodilo se mu to, o čem snil celý život a pro co i zabil člověka - být svým pánem. Byl nejenom svým pánem, byl vládcem celé oblasti. Prožíval neodolatelnou chuť moci. Skrytě se pohyboval krajem, objevoval se a zase mizel ve skalních rozsedlinách. Když ho někdo z dálky zahlédl, domníval se, že jde o jednoho z trempů. Uniforma wehrmachtu byla nenápadným převlekem. Stal se předmětem hovorů okolo táborových ohňů. Tajuplný noční fantom, s nímž v černé tmě mizelo jídlo, pití a spousta tábornických potřeb. Někdy ho při lupu spatřili a pronásledovali. Honičky většinou končily u slepé skály nebo na kraji hluboké propasti. Mizel beze stopy a užaslí pronásledovatelé mohli slyšet jen jeho výsměšný smích, vracející se mnohonásobnou ozvěnou odevšad. Byl duchem Ameriky.

Trempové na dně lomu dozpívali. Oheň uhasínal až zhasl docela. Nad lomem zašuměl vítr. Uběhla ještě dlouhá chvíle, než se na dně lomu, u skalní stěny, pohnulo křoví. Vyšel odtamtud temný stín a po špičkách se pomalu přiblížil k ohništi. Opatrně procházel okolo spících trempů a do velkého vaku, který měl přes rameno, ukládal všechny potřebné předměty, které potmě nahmatal. Mezi nimi i Šakalův zapalovač. Na zkoušku si škrtnul a skryl plamínek v dlani. V záblesku světla zahlédl spící dívčí obličej, vykukující z pod celty. Přiblížil světlo. V životě už viděl mnoho dívek, ale tahle tvář se mu zdála neobyčejně krásná. Při pohledu na ni na okamžik zapomněl, kde je.
Slabý proužek svítání na nebi ho však vzpamatoval. Musí odtud. Kráčel štolou daleko od Mexika a přistihl se, že stále myslí na tu tvář. Došel do svého srubu a padl na lůžko s otevřenýma očima.
Vrcholky skal rozkvetly jasem vycházejícího slunce. Začínal další krásný den babího léta ...

Poslední cesta tří kamarádů
Zasněžené střechy Karlštejna vypadaly jako v pohádce. Pohádkové bylo i ticho ve vesnici pod hradem. Ačkoliv už se blížilo poledne, nebylo nikde ani živáčka. Dým z komínů tiše stoupal k zamračené obloze a mráz kreslil na okna domků ledové květy. Na chvilku se ukázalo slunce, snad aby posvítilo na cestu třem kamarádům, kteří se vydali za dobrodružstvím. Krátké a silné kožichy spolu s pokřivenými okraji klobouků jim propůjčovaly vzhled zlatokopů z Aljašky. Dojem umocňovaly i sekerky a kotlíky zavěšené na nacpaných tornách.

Daleko za vesnicí to také jako na Aljašce vypadalo. Hustý les protkaný spoustou vývratů hluboko pod sněhem. Někdy se bořili až po pás, ale nestěžovali si. Za chvilku dojdou do srubu, který si postavili v malém lomu, Bušek rozdělá oheň, Golem uvaří grog a až se sešeří, sednou si okolo praskajícího krbu, Dan vezme do ruky kytaru a bude jim fajn.

Teď už se jen spustit pár metrů z prudkého svahu a budou stát před chatou. Ale co to?
"Kluci, někdo tam je!" vyhrknul rozčileně Dan. "Vidíte ty stopy?" a ukazoval na podupaný sníh okolo chaty.

"Co by nebyl, když ji nezamykáme," nevzrušeně prohodil Golem, "holt máme návštěvu, no."
A bez dalších řečí otevřel dveře a vešel. V chatě bylo teplo a tma, jen v krbu rudě žhnulo několik uhlíků. Nikdo tam nebyl.

"Asi už odešli," řekl ostatním dvěma, "ale je tu teplo, tak padejte dovnitř, ať zavřem."
K večeru se zvedl silný vítr. Hučel ztemnělým lesem a vířil sněhové vločky padající z větví stromů. Muž v těžkém plášti, který se brodil hlubokým sněhem, neměl dobrou náladu. Boty měl promočené, mrzly mu ruce a plátěná čapka také příliš nechránila před poletujícím sněhem. V žaludku mu kručelo. Obcházel už od rána nastražená oka a teprve k večeru našel uškrceného zajíce. Vláčel ho v pytli na zádech do srubu, kde teď přespával. Byla to sice jen obyčejná dřevěná bouda bez oken, kterou si postavili nějací trempové v malém lomu, ale dala se vytopit a to bylo nejdůležitější. V jeho vlastní chatě, hluboko podzemí, bylo zatraceně vlhko a sychravo a topit se tam nedalo.

Byl už nedaleko srubu a zrovna přemýšlel, jak zajíce upeče, když ucítil kouř. Opatrně postoupil o několik kroků vpřed a v duchu sprostě zaklel. Nebylo pochyb, někdo byl ve srubu! Od chaty se neslo slabounké drnkání kytary a smích. Chvíli rozzuřeně podupával na místě. Co teď?

Silný závan větru ho upozornil na to, že by se měl někam schovat. Opatrně se přiblížil k chatě a pokoušel se škvírami nahlédnout dovnitř. Viděl jen nezřetelné stíny na pozadí plápolajícího ohně. Ne, dovnitř nemůže. A k tomu všemu nemůže ani do své štoly, protože by musel lézt potmě po zledovatělé skále až ke vchodu.

V úplné tmě se doštrachal do slepé štoly, která ústila do lomu nedaleko chaty. Došel až na konec a vztekle praštil zajícem o zem. Potom začal poskakovat, aby se trochu zahřál. Vůbec to nepomáhalo. Sedl si tedy na pytel, schoulil se do klubíčka a pokoušel se usnout. Snažil se vsugerovat si, že sedí v teplé chatě, ale neodbytně se mu vkrádala na mysl představa pečeného zajíce a z hladu se mu dělalo mdlo. Zimu tím stejně nezahnal.

Hlasy v chatě umlkly až k půlnoci. To už byl zajíc zmrzlý na kost. Muži se zdálo, že sedí na ledovém rampouchu. V duchu si představil trempy, rozvalující se ve vyhřáté chatě a zacloumal jím vztek. Proč, sakra, nevyspávají doma a v takové zimě lezou do přírody?

Za další hodinu se zima stala nesnesitelnou. Roztřásl se tak, že už to nemohl zastavit. Vytáhl z kapsy zapalovač, aby si zahřál alespoň ruce. Podařilo se mu rozškrtnout až na šestý pokus. Teplo linoucí se z malého plamínku bylo tak nepatrné, že je v rukou ani necítil. To ho rozběsnilo k nepříčetnosti. Pohled do plamene probudil v jeho duši ďábelský nápad. Rázem se uklidnil. Už věděl, jak se zahřát.

Na ztuhlých nohou se vypotácel ze štoly. V botách mu praskal led. Za chatou, zavátá sněhem, stála láhev s benzínem. Už z ní jednou doplňoval kahan nad krbem. Teď ji uchopil do zmrzlých rukou a s vítězným smíchem ji mrštil proti dřevěným dveřím. Roztříštila se na tisíce kousků. Zapalovač chytil napoprvé. Oheň vyrazil vzhůru s temným hukotem. V mžiku hořela celá přední stěna. Sníh na střeše začal tát.

Stál v žáru ohně a díval se nepříčetným pohledem do plamenů. Neslyšel hukot ohně, neslyšel zoufalé a úděsné výkřiky z chaty. Neslyšel ani, jak se hroutí střecha a hořící trámy se propadají dovnitř. Milióny jisker se hnaly k černé obloze. Stál a díval se do pekelné výhně. A bylo mu teplo.

Pověst o Hance pokračuje
Po kruté zimě se opět přihlásilo jaro. Sníh pomalu tál pod teplým větrem, který přinášel vůni probouzejících se lesů. Jen večer bylo ještě chladno.
Na břehu jezera na Velké Americe plápolal oheň. Pod velkým balvanem seděla Hanka, hleděla do plamenů a zamyšleně hladila struny kytary, která jí ležela na kolenou. Bob si vyřezával do kusu dřeva nějaké indiánské ornamenty, Grizzly pokuřoval dýmku a Šakal hleděl skrze plameny zkoumavě do Hančina obličeje. Věděl, že právě myslí na Jima, který se stal její první velkou láskou a trochu žárlil. Když přivedl Hanku do party, myslel si, že bude patřit jemu, ale lásce neporučíš. Teď je Jim na vojně a jen tak se nevrátí, ale to neznamená, že tu musí být ticho jako na hřbitově. Sáhl za sebe, ze tmy vytáhl láhev rumu, vytočil uzávěr a podal ji Hance se slovy:
"Tumáš, ať se tu nerozbrečíš."
"Dík, nechci," odmítla ho, "radši něco zahraju."
"No konečně," pravil Šakal s potěšením a podal láhev Grizzlymu, který po ní lačně chňapl.

"Od východu slunce pozlatilo skály
a stíny tří postav za botama jdou,
kdysi dávno jiní na tom místě stáli,
u modrýho jezera teď tři kříže jsou ..."

Kamenitá pustina lhostejně naslouchala tónům písně. Studený vítr se přehnal nad hladinou jezera, zasvištěl mezi skalami a zase ztichl. Začaly se snášet jemné sněhové vločky. Byl to asi poslední sníh.
Pozdě v noci utichly tóny kytary.
"Je mi zima, pojďte už spát," navrhla Hanka.
Ostatní souhlasili. Přestěhovali se do portálu velké štoly nedaleko ohniště a za svitu baterky začali rozbalovat celty.
"Dělejte rychle," pobízel ostatní Šakal, který už ležel, "ta baterka dlouho nevydrží."
"Tak mě jí půjč," řekla Hanka, "musím si odskočit."
"A to tu máme bejt potmě?" zavrčel Grizzly.
"Co nám zbyde," povzdechl si Šakal, "tady ji máš."

Hanka popadla baterku a zamířila dál do štoly. Světlo klouzalo po nerovných stěnách a vytvářelo na nich plno strašidelných stínů. Dostala trochu strach, ale přesto došla tam, kde dno štoly mizelo pod hladinou černé stojaté vody. Zrovna se dívala na stěnu, jestli tam nejde zavěsit baterka, když zaslechla za sebou podivný šramot. Vylekaně sebou trhla, ale než se stačila otočit, dostala do hlavy strašlivou ránu, která ji srazila na zem. V matném světle baterky zahlédla ještě, jakoby v mlze, dvojici hrubých okovaných bot a potom ztratila vědomí.
Asi po deseti minutách začal být Šakal netrpělivý.
"Asi jí zhasla baterka a nemůže trefit zpátky. Jdu se tam podívat," oznámil.
Vymotal se z celty a podél stěny kráčel po hmatu do podzemí. Po chvíli uviděl před sebou matné světýlko. Oddechl si.
"Co tam děláš tak dlouho?!"

Nic, žádná odpověď. Znepokojen přišel blíž a nechápavě hleděl na baterku, ležící na zemi. Její světlo pomalu žloutlo a Hanka tam nebyla. Sebral baterku a vyrazil dál do štoly. Okamžitě se jeho boty naplnily vodou. Po pár krocích mu stoupla až po kolena. Nic nechápal. Jiná cesta tudy nevedla, musela tedy jít vodou. Ale proč? Nemohl přijít na jediný rozumný důvod.
"Hanko!" vykřikl do tmy.
Zdálo se mu, že zaslechl v dáli nějaké zašplouchání.
"Hanko, vrať se!" vykřikl znovu.
Dal se do běhu. Cákal okolo sebe a ani necítil, že už je celý mokrý. Když mu voda sahala po pás, baterka zhasla.

"Hanko!!" vykřikl zoufale, ale odpovědí mu bylo jen hrobové ticho.
Brodil se ještě několik desítek metrů a vzdal se, až když cítil, že už nestačí. Musela se zbláznit, napadlo ho. Byla o hlavu menší a neuměla plavat. Tudy nemohla projít živá. Stál tam v naprosté tmě, po krk v ledové vodě a stále odmítal uvěřit tomu, co se stalo. Venku, na břehu jezera, zatím sníh zasypal tři malé dřevěné tabulky se jmény Golem, Bušek a Dan. Zasypal i malý plácek před nimi, jako stvořený k navršení smutné kamenné mohyly.

O Hagenově studánce
Zvolna padal soumrak, paprsky letního slunce už dávno zmizely z hladiny jezera na Malé Americe. Ptáci v okolním lese pomalu přestávali zpívat. Tichem se neslo jen slabé šplouchání vlnek od voru, který se blížil k malému, trávou zarostlému poloostrovu. Dva trempové stěží udržovali rovnováhu na vratkém plavidle, které se pod jejich vahou téměř ponořilo pod hladinu. V rukou měli jen slabá bidla, nedokonale nahrazující vesla. Když vor narazil na břeh, oddychli si. Mají to za sebou, teď ať se snaží ostatní.

Ti zatím tahali za dlouhé tenké lanko, uvázané na voru, aby si ho přitáhli nazpět. Vor se k nim vracel mírným obloukem, to jak ho vychyloval mírný větřík.

Oba trempíci na poloostrově zatím prolézali štoly, vyúsťující ze skalní stěny lomu. Sešli se skoro současně u zatopené šachty, kde se všechny štoly sbíhaly. Nad nimi pokračovala šachta kolmo vzhůru do horního patra, odkud prosvítalo poslední denní světlo.

"Nevíš, jak je to vysoko, Bille?" zeptal se Joe.
"Vidím to tak na dvacet metrů a kámoši říkali, že se tam dá vylézt po nějakym vocelovym laně. To bude asi támhle to vzadu."
"Hej, pojďte mi pomoct!" ozvalo se zvenku.
Ke břehu právě dorazil vor s obrovskou hromadou větví, za kterou se skoro ztrácela malá postava.
"No jo, Tony dřevorubec přijel," poznamenal Bill, když s Joem vylezli ze štoly. Nejdřív přeházeli hromadu na břeh a potom pomohli Tonymu vystoupit.
"Dobrý, táhněte!!" zařval Tony na poslední dva, které spíš už jen tušil na vzdáleném břehu. Provázek se pomalu napnul, vor se neochotně zakolébal a odplul do tmy.
Měsíc toho večera nevyšel a tak zbývající trempové našli poloostrov jen díky narychlo rozdělanému ohni.

"Parádní místo," pokýval hlavou Fred, když vyskočil na břeh. "Tady na nás nikdo nemůže."
Pet, který vyskočil za ním, povytáhl vor na břeh a pro jistotu ho ještě přivázal k zakrslému keři. Mezitím už nad ohněm visel Billyho kotlík a majitel právě připravoval ze směsi konzerv a různého koření ďábelskou směs.

"Měli byste zajít pro vodu," prohodil k ostatním, postávajícím okolo a lačně nasávajícím kořennou vůni. Joe odepnul z torny polní láhev a otočil se k jezeru.
"Co blázníš," zarazil ho Bill. "Musíš nahoru do štoly, tam je studánka, ta voda z jezera se nedá pít."

"Cože, do štoly?!" vyděsil se Joe, "tam nejdu. Dyť nemáme ani baterku. A taky se povídá. . ."
"No, co se povídá?" přerušil ho Bill. "Že tam straší?"
"No, to ne, ale . . ."
"A tak s tebou půjde Tony, no."
Tony se zatvářil zaraženě.
"A nemoh by s náma jít i Pet?" otázal se.
"Hergot!" rozčílil se Bill. "Ste zálesáci nebo srabi? V hospodě posloucháte pohádky, co si tam vypravujou a věříte tomu."
"A co když to nejsou pohádky?" namítl Joe.
"Nekecejte a běžte, když jste tři, tak se vám nemůže nic stát."
Tři hoši si už mlčky vytáhli z ohně hořící větve a vydali se do štoly. Pod šachtou se zastavili. Dýchlo na ně vlhko a chlad podzemí. Světlo pochodní osvětlovalo sotva pár metrů ocelového lana, mizejícího nad jejich hlavami. Pet se na něj odhodlaně zavěsil první. Bylo studené, vlhké a ruce mu po něm sklouzávaly. Také se mu pletla pochodeň, zastrčená v rukávu. A tak ji chytil mezi zuby a lezl dál. Po chvíli byl nahoře. Šachta tu ústila do rozlehlé galerie štol, kterými bylo vidět hvězdné nebe a protější stěnu lomu, ozářenou plameny. Postavil se na okraj šachty a zamával pochodní. Její světlo se odrazilo od vodní hladiny hluboko dole.

"Dobrý!" křikl dolů.
"Brý!" houkla na něj zpátky ozvěna a další světélko začalo stoupat nahoru.
Tonymu, který lezl poslední, spadla dolů pochodeň, takže jim zbyly jen dvě. Vydali se temnou chodbou a ustrašeně se rozhlíželi na všechny strany. Čadící světlo pochodní sotva osvětlovalo stěny a vytvářelo na nich rej pohyblivých stínů. Zakopávali v děrách po vytrhaných kolejnicích a vráželi hlavou do příliš nízkého stropu. Silný průvan jim hučel v uších a vzbuzoval představu vzdáleného dunění.

Po chvíli odbočili do užší štoly, kde měla být studánka. V tu chvíli proti nim za hlasitého tlukotu křídel vyrazilo několik netopýrů.

"Fuj, to jsem se lekl," vyjádřil všeobecný pocit Joe.
Bojácně se vydali na další cestu. Ve svitu pochodní se za okamžik ukázala studánka, vlastně prohlubeň u stěny, kde se shromažďovala voda, kapající ze stropu. Nad ní visel veliký plechový kotouč a vedle něj železná tyč.

"Na co to asi bylo," napadlo Peta. A zatím, co Tony nabíral vodu, sundal ze stěny tyč, potěžkal ji v ruce a náhle mu to bylo jasné. Na zkoušku udeřil jemně do kotouče. Ozval se krásný, čistý, kovový tón. Druzí dva sebou škubli.

"Co to děláš?" ozval se Tony.
"Tímhle se asi svolávali permoníci," řekl nadšeně Pet, "co když tu ještě nějaký je?" a třikrát udeřil vší silou do gongu. Jasné zazvonění se neslo do daleka, vracelo se slabou ozvěnou, až kdesi v neznámu zaniklo.

"Co blázníš, co když někdo přijde!" vyjekl Joe.
"Jo, leda duch tvojí babičky," rozesmál se Pet, ale úsměv mu zmrzl na rtech.
V dáli se ze tmy ozvaly pravidelné údery kroků. Bláto čvachtalo a kameny skřípěly pod nohama někoho, kdo se k nim rychle blížil. Joe s Tonym začali pomalu couvat, když se kroky nedaleko nich zastavily. Na chvilku zavládlo hrobové ticho.

"UAÁÁÁÁ!!!" příšerný skřek se náhle přivalil chodbou a s hromovou ozvěnou se odrážel ze všech stran.

Joe s Tonym už na nic nečekali a s vytřeštěnýma očima se dali na šílený úprk směrem k šachtě.
"Počkejte!" zařval Pet, "dělají si z nás srandu!"
Sehnul se pro pochodeň ležící na zemi a vyrazil dopředu.
Druzí dva se zatím spouštěli po laně do šachty tak rychle, že si rozedřeli ruce do krve. Dole se srazili se svými znepokojenými kamarády. Až sem totiž dolehl ten strašlivý řev.
"Kde je Pet?" křikl na ně Billy.
"Ne, nevím," vzlykl Joe a klesl na zem.
Tony hleděl před sebe široce rozevřenýma očima a zdálo se, že vůbec nic nevnímá.
Billy podal Fredovi jednu zapálenou větev a s druhou začal šplhat po laně vzhůru. Sotva stanul nahoře, přimáčkl se zády ke zdi a z pouzdra na opasku vytáhl dýku. Za okamžik se ze šachty vynořil Fred. Ve štolách bylo ticho. Pomalu se plížili podél stěn, až narazili na odbočku ke studánce. Nikde nikdo. Úplné ticho rušilo jen syčení pochodní.

"Pete!" zařval Bill do štoly.
A tu z dáli zaslechli smích.
"Blbec," ulevil si Fred a dali se do běhu.
Když probíhali okolo studánky, znovu před sebou uslyšeli smích. Po chvíli doběhli až na konec chodby a zaraženě se zastavili. Nikdo tam nebyl. Chvilku se zmateně rozhlíželi a pak se začali vracet. Bedlivě pozorovali stěny, jestli tu neodbočuje nějaká chodba. Nebyla tam. Došli až ke studánce, když Fred zpozoroval na zemi něco lesklého. Sehnul se a z bláta vytáhl vojenský bajonet. Otřel ho do rukávu a přiblížil pochodeň. Na čepeli spatřil staré německé heslo: GOTT MIT UNS. Na druhé straně se v čadivé záři plamenů zalesklo jediné slovo, spíše jméno: HAGEN.
"Vidíš to?" otázal se přes rameno Billyho.
Ten ho však nevnímal. S hrůzou rozevřenýma očima se díval do studánky, jejíž voda byla rudě zbarvena krví.

Pověst o Hance končí
Šel sám tmavým nočním lesem, závějemi spadaného listí, které šustilo při každém kroku. Upíral pohled do země; snad aby krása podzimní noci nerušila tok jeho myšlenek. Ani světélko petrolejové lampy za oknem Kubrychtovy boudy nepřivábilo jeho pozornost. Začal stoupat do prudkého svahu. Občas zakopával o kameny skryté v listí a v tu chvíli se rozechvívaly struny kytary, kterou nesl na zádech, temnými tóny.

Ta kytara nebyla jeho. Patřila dívce, kterou miloval, s níž tudy kráčel, ruku v ruce, mnohokrát. Avšak ona už touhle cestou nikdy nepůjde. Už se nedotkne něžnou rukou strun kytary. Navždy umlkly její písně, smutné i veselé. Mrtví nezpívají. Sklonil hlavu ještě víc a v očích se mu zaleskly slzy.

Z dáli se ozvalo zahoukání vlaku a nějaký pták poděšeně zapípal ze sna. Vzduchem se mihnul netopýr a zašumělo padající listí. Nad lesem vyšel měsíc. Veliký a jasný, ponurým svitem osvětloval kraj. Mezi nehybnými stromy vytvářel strašidelné stíny.

Jim došel až tam, kde se paprsky měsíce propadaly do hluboké strže. Jižní kříž ... Tady se s Hankou setkali poprvé. To ještě nevěděl, co bude v jeho životě znamenat.

Když měsíc došel tak vysoko, že jeho paprsky dosáhly dna lomu, utichlo tam harašení kamenů a cinkot lopatky. U skalní stěny se černala jáma, ne nepodobná hrobu. Jim naposledy přejel prsty po strunách kytary. Potom ji opatrně zabalil do celty a téměř něžně položil na dno jámy. Rukama na ni začal vkleče shrnovat hlínu a drobné kamení. Nad zasypanou jámou navršil malou mohylu z šedých kamenů a vztyčil prostý dřevěný kříž.

Po chvíli zapálil kouskem březové kůry několik větviček na starém ohništi sedl si tak, aby přes plameny viděl na smutnou hromádku kamení, která zbyla z jeho první a největší lásky. Mimoděk si vzpomněl na slova z jedné krásné Foglarovy knížky:

Náš oheň do tmy svítil a stíny noci plašil, však stíny v srdcích našich zaplašit nedovedl.

A když stíny noci ustoupily záři vycházejícího slunce, odešel pomalým krokem závějemi spadaného listí, aby se sem už nikdy nevrátil.

Na hlavní stránku ČSS
CSS main page