Pověsti Amerik II. část
Laco Lahoda

V čase zimních bouří

Těžké šedivé mraky zhasily poslední zbytky denního světla. Větrná korouhvička na střeše Kubrychtovy boudy se třásla a skřípěla pod nárazy zuřivého vichru. Sníh padal v ohromných spoustách. Vločky vířily v divém reji nízko nad zemí, koruny stromů sténaly. Na skleněné okenní tabulce, ozářené mihotavým světlem hromničky, se zrcadlila bledá tvář staré babky. Kolik už prožila let, kolik zim, ale takovou bouři ještě nepamatovala. Už několik let tu bydlela úplně sama, jen o sobotách a nedělích prohodila několik slov s výletníky, kteří procházeli okolo její boudy nahoru k vodopádům a zase zpět. A pro dobré známé měla vždy ve sklípku pár láhví piva a limonády. Teď litovala, že tu nikdo z nich není. Trámy na půdě strašidelně praskaly a malých kamínkách v koutě to kvílivě hučelo. Prudký náraz větru rozrazil okno, sfouknul svíčku a zasypal místnost krupičkami sněhu. Bábinka rychle přiskočila a okno zavřela. Znovu zapálila svíčku a pokřižovala se.

V přestávce mezi poryvy větru se ozvalo zabušení na dveře. Bábinka udiveně zvedla hlavu. Kdo to jen může být? Trochu se jí třásly ruce, když zapalovala petrolejovou lampu. Pomalu se došourala do chodby a odstrčila závoru. Dveře se pod náporem větru rozlétly dokořán. Na prahu stáli dva mladíci s krosnami na zádech.

"Dobrý den," pozdravil jeden z nich. "Mohli bychom se u vás trochu ohřát?"
Bábinka si je pozorně prohlédla. Nezdáli se jí špatní a vypadali hodně zmrzle.
"Nu, jen pojte dál. Běžte do světnice, já zatím zavřu."
Místnost osvětlená jen blikající svíčkou vypadala ponuře, ale bylo tu teplo.
"To byl perfektní nápad," pronesl ten mladší, "cestou nahoru bychom zmrzli. Kdo mohl čekat, že se to počasí tak zkazí."
"Jen se posaďte, chlapci," řekla bábinka a postavila petrolejku na stůl.
"Dáte si trochu čaje?"
"Rádi," odpověděl ten v tmavé bundě.
"A kde se tu vlastně berete?" optala se bábinka, když stavěla na kamna konvici.
"Víte, my jsme jeskyňáři a jdeme nahoru do štol. Máme tam nějakou práci."
"To jste si ale vybrali špatné počasí, v té vichřici se nahoru nedostanete. A už je úplná tma."
"To nám nevadí," prohlásil zase ten v tmavé bundě, "máme dobré vybavení, potřebovali bychom se jenom převléknout."
Bábinka postavila na stůl dva hrnky s kouřícím čajem a přisedla.
"Ale já vás přeci znám, už jste tu někdy byli," konstatovala.
"To už je pár let," zavzpomínal jeden, "tehdy jsme tu byli se skauty a stavěli jsme ty dřevěné můstky přes vodopády."
"A tak, tak," pokývala hlavou babka a zamyslela se. Po chvilce zvedla hlavu. "Musím ještě dojít pro nějaké dříví."
"Nepotřebujete pomoct?"
"Ale ne, chlapci," řekla a odšourala se do tmavé chodby.
"Tak my se zatím převléknem," řekl ten mladší a začal rozpínat krosnu.
Když se bábinka vrátila s plnou náručí dřeva, málem je nepoznala. Byli od hlavy k patě oblečeni do tmavozelených nepromokavých kombinéz s mnoha kapsami. Na opascích jim visely akumulátory a na hlavu si právě nasazovali bílé motocyklové přilby se silnými reflektory. Když je rozsvítili, prudký jas osvětlil místnost a rázem zaplašil slabé světlo lampy.
"My už půjdem," řekl mladší. "Děkujeme a co jsme dlužní?"
"Ale nic, chlapci. Alespoň jsem si popovídala," odpověděla babka a se zájmem si je prohlížela. "V tomhle vám asi zima nebude."
"To určitě ne. Tak ještě jednou děkujeme a nashledanou."
Naložili si na záda krosny a vyšli do chodby. V místnosti se setmělo. Pak zahučel průvan, dveře klaply a bábinka zůstala zase sama.
Nahoře, v kopcích nad Kubrychtovou boudou, se zdála vichřice ještě silnější. Vítr hnal vločky sněhu vodorovně nad zemí. Světla reflektorů jenom ztěžka prorážela bílou clonu. Cesty zmizely pod sněhovým přívalem a kmeny stromů, ošlehané ledovým větrem, vypadaly jako bílé přízraky. Oba jeskyňáři našli Pustý lom až po chvilkovém bloudění. Spustili se dolů po zmrzlém ocelovém laně a konečně si mohli vydechnout. Vítr skučel až kdesi nahoře a sníh se zde jen volně snášel.

Ve vchodu do štoly, za kamennou zídkou, ztichl šum a několik párů očí vyděšeně sledovalo podivné postavy se světly na přilbách. Trempové byli zmateni. Jeskyňáře zatím nikdy neviděli a domnívali se spíše, že jde o nějaké horníky. K tomu přispěla skutečnost, že obě postavy na ně skoro ani nepohlédly a suverénním krokem zmizely ve druhé štole.

V podzemí vládlo pohádkové ticho. Sníh na kombinézách pomalu začínal tát. Světlo reflektorů pronikalo dodaleka pochmurnou štolou, zrcadlilo se na hladinách malých louží a vytvářelo za předměty dlouhé stíny.

"Vyndej mapu, Márty," řekl jeden z jeskyňářů, sundávajíc krosnu pod ústím krasové dutiny, která se otvírala ve stropě.
"Tady je," podal mu Márty arch složeného papíru.
Druhý se do něj chvilku díval a potom ukázal prstem v rukavici.
"Jsme tady, ale na mapě ten komín není."
"To víš, tenkrát se zajímali o těžbu a ne o jeskyně. V té mapě jsou asi jen tři komíny, ale minule jsem jich tu zahlíd dobře dvacet. Polezeš první?"
Jo, ale musíš mi nastavit ruce, jinak tam nedosáhnu."

Trempové v Pustém lomu se zatím klepali zimou a marně se pokoušeli rozfoukat skomírající oheň, živený mokrými a syrovými klacky. Tak se stalo, že si ani nepovšimli temného stínu, který slezl po laně do lomu. Když zaslechl tlumený hovor trempů, zastavil se a pozorně naslouchal. Po chvíli se proplížil okolo kamenné zídky do druhé štoly. Pohyboval se naprosto tiše, nedělal to ostatně poprvé. Ve štole zabočil doleva, a znovu, a dostal se tak trempům do zad. Přikrčil se za kamennou zídkou, která uzavírala štolu i z této strany. Do tmy svítily jen jeho horečnaté oči. Pomalu, nesmírně pomalu se začal natahovat přes zídku, až jeho ruka pevně sevřela popruh nejbližší torny, ve které tušil něco k jídlu. Z hasnoucích uhlíků nečekaně vyšlehlo několik plamenů. Všichni trempové ho spatřili skoro najednou. Vylekaně pohlédli na jeho zarostlou tvář, rozcuchané vlasy, na kterých tál sníh a střetli se s rozzuřeným pohledem divokých očí. V příštím okamžiku plameny zhasly.

"Fuj, ten komín je ale špinavej," prohlásil Láďa, když seskočil na podlahu štoly vedle Mártyho. "Tak ho můžeš zakreslit do mapy; asi sedm metrů vysoký, kolmý, na puklině jihovýchodního směru a končí neprůlezně."

Márty zrovna rozkládal mapu, když ho Láďa chytil za ruku.
"Počkej. Zhasni, někdo sem jde."
Zhasli a zůstali stát v naprosté tmě. Zdálky se ozvalo spěšné čvachtání kroků, ale žádné světlo se neobjevovalo.
"To bude nějaký čundrák," zašeptal Márty, "až přijde blíž, tak rozsvítíme."
"Teď!" zavelel, když se kroky ozývaly už docela blízko. Dva oslňující kužely světlometů se zabodly do tmy. V jejich světle se prudce zastavila postava v podivných hadrech a zakryla si rukou oči. Nebo snad tvář? Potom se otočila a dala se do zběsilého běhu zpátky, až zmizela za zatáčkou chodby. Jeskyňáři se na sebe udiveně podívali.
"Viděls to?" zeptal se zmateně Láďa, "já snad začnu věřit na Hagena."
"Tak zlý to zase nebude," řekl Márty. "Ale je fakt, že na čundráka to nevypadalo."
"No co, půjdem dál. Támhle v té odbočce je další komín."
A oba vykročili kamenitou štolou vstříc dalším záhadám Ameriky. Na jejich přilbách se modře zaleskla malá, nenápadná písmena: CMA.

 
Dlouhá cesta pod zemí

"Nesmysl, nemůžeš projít!" tvrdil Fred do očí malému tmavovlasému chlapci v kostkované košili.
"A já ti říkám, že projdu."
"Kecáš, taková štola neexistuje."
"Ale existuje," odporoval chlapec, "vsaď se!"
"To víš, že se vsadím, o co?"
"Třeba o flašku rumu, že tady vlezu do štoly a vyjdu až na Velký Americe."
"Beru!"
Tento rozhovor se odehrával v lomu Na supárně, nedaleko Malé Ameriky. Oba aktéři seděli v kamenných křeslech u vyhaslého ohniště a okolo postávalo či posedávalo dalších pět trempů. Na dně lomu panoval příjemný chládek, ale žhavé paprsky letního slunce se už začaly plížit po skalní stěně dolů.

Když si plácli na utvrzení sázky, Fred se rozvalil v křesle a spokojeně se usmíval. Vyhrát flašku rumu takhle jednoduše. Jezdil na Ameriku už rok a prolezl tu kdejakou díru. Ale štola spojující Velkou Ameriku se systémem Malé? Nesmysl!

Miky, sedící naproti němu, si myslel něco jiného. Když minulou sobotu odcházeli s jedním kamarádem z Velké, viděli dole u jezera malou postavičku v dlouhém plášti. Oni šli na vlak do Srbska. Okolo vápenky, dvou lomů proměněných ve smetiště a po poli do lesa u Malé Ameriky. Chvilku postáli nad lomem, který svítil v záři zapadajícího slunce a vyrazili dál, než se úplně setmí. Když míjeli Supárnu, pohlédli letmo dolů. Ze štoly na dně právě vylézal chlápek v dlouhém plášti! A po povrchu jít nemohl, to by ho viděli. Miky se včera vydal na Ameriku dřív než ostatní. Té chvilky využil na průzkum štol tady v okolí. A v jednom závalu našel zamaskovaný průchod! Bylo mu jasné, že cesta na Velkou musí vést tudy.

Pomalu se zvedl z kamenného křesla a z torny vylovil starou hornickou karbidku. Nalil do ní vodu a rozhlédl se po ostatních.

"Tak já jdu, za dvě hodiny mě můžete čekat na Velký."
Jeho sebevědomé chování na ně trochu zapůsobilo. Dvěma prsty otočil regulátorem karbidky. Za chvíli se ozvalo syčení unikajícího plynu. Rozškrtnul zápalku a přiblížil ji k trysce. Se slabým pufnutím se nad tryskou rozzářil oslnivě bílý plamen.

Šest trempů šlapalo v řadě za sebou po polní pěšině směrem k vápence. Slunce pražilo jako v coloradských pouštích. Pot jim stékal do očí a těžké vojenské boty vyhazovaly obláčky prachu. Fred zvedl ruku. Všichni se zastavili. Čekala je nejobtížnější část cesty. Nepozorovaně projít vápenkou. Ač byla sobota, bylo tu živo. Širokou silnicí se řítily v oblacích prachu obrovské náklaďáky, plné nalámaného kamení. Nedaleko pískala lokomotiva, posunující několik prázdných vagónů. Občas se objevil člověk v montérkách a zase zmizel ve vchodu nějaké haly.

Trempové se přiblížili až k silnici a ukryli se za trafostanicí. Počkali na okamžik, kdy se provoz trochu zmírnil a přeběhli na druhou stranu, do stínu lesa. Nikdo si jich nevšiml. Teď už zbývalo jen vyjít na kopec a budou stát nad Velkou Amerikou.

Miky už prolezl dvěma závaly a průlezy za sebou pečlivě zamaskoval. V téhle štole určitě ještě nikdo z jeho kamarádů nebyl. Karbidka osvětlovala práchnivějící dřevěnou výztuž, která byla místy už zřícená a v beztvaré změti trámů se skoro ztrácely rezavé kolejnice. Náhle se štola rozšířila. Uprostřed se černal čtvercový otvor šachty. Naklonil se nad ní. Nedosvítil na dno, ale všiml si, že podél stěny vede dolů zprohýbaný železný žebřík. Opatrně si na něj stoupnul. Trochu zavrzal, ale držel. Miky začal pomalu sestupovat. Když se jeho nohy dotkly země, odhadl, že je asi dvacet metrů hluboko. Ocitl se ve větší podzemní prostoře. Ve dvou řadách stály tu za sebou důlní vozíky, některé plné narubaného vápence. Nad hlavou se mu křižovaly potrhané dráty, tu a tam smutně visící z izolátorů. Vedla odtud jen jedna chodba. Dolehla na něj tíseň, když kráčel podél němých svědků dávné lidské činnosti. Chvějivý plamen lampy osvětloval stále nové a nové předměty. Tu se povalovala stará hornická přilba, tam zase kladivo, jako by právě někomu vypadlo z ruky. Ve výklenku ležela kožená aktovka, celá zkroucená vlhkostí a plísní. A pak už jen dlouhá a prázdná štola. Jen koleje se táhly dodaleka. Zvuk Mikyho kroků se dutě rozléhal ve tmě. Štola začala mírně klesat. Bylo tu stále větší vlhko, občas se mezi pražci zaleskla voda.

Miky náhle strnul, jako zasažen bleskem. Leknutím se mu málem zastavilo srdce. V dáli za ním se ozvalo zadunění! Potom několik úderů kovu na kov, skřípot a pak už jen pravidelný dunivý rachot, který stále zesiloval. Po kolejích se blížil důlní vozík! Vyděšeně se přitisknul ke stěně a prsty křečovitě sevřel karbidku. Ožili snad duchové dávných horníků? Vždyť ve štole za ním nemohla být žádná živá bytost. Vytřeštěnýma očima hleděl do tmy. Ohlušující rachot naplnil celou štolu. Vozík se doslova vřítil do kruhu světla. Zaduněla kola na rezavých kolejnicích, průvan málem zhasil karbidku a vozík zase zmizel ve tmě. Jeho rachot slábl a slábl, až dozněl kdesi daleko. Nastalo ticho.

Miky si setřel pot z čela a trochu se uklidnil. Ten vozík se asi uvolnil sám. Ale proč zrovna teď? A po tolika letech? Opatrně vykročil na další cestu. Ušel asi kilometr prázdnou štolou, když na vozík narazil znovu. Černal se na kolejích uprostřed štoly, jakoby tam stál odedávna. Miky trochu pootočil regulátorem lampy, aby její plamen trochu zjasněl a posvítil si do vozíku. Příšerně se lekl a odskočil jako opařený. Do očí se mu dívala lidská lebka. Patřila kostlivci, oblečenému do zetlelých hadrů, který ležel skrčený na dně vozíku. Miky vyděšeně obešel vozík a rozhlédl se. Teď poznal, co je skutečný strach. Spěšně se dal do další chůze, už aby byl venku. Stále se ohlížel po vozíku, i když ten už dávno zmizel ve tmě. Tak se stalo, že skoro zakopl o další mrtvolu, ležící u stěny štoly. Mrtvý měl na sobě úplně nový maskáč a na nohou kanady. Daly se jasně rozeznat rysy jeho tváře, zkřivené bolestí. Musel zemřít teprve nedávno. Miky měl pocit, že zešílí. K dovršení všeho se za ním ozvaly kroky. Polomrtvý strachy se prudce obrátil. Ve tmě za kruhem světla se znovu ozval rachot vozíku. Mrtvý se blížil k němu! To už bylo na Mikyho moc. Z úst se mu vydral přerývaný výkřik. Vrhl se na bezhlavý útěk dál do štoly. Běžel, zakopával, padal a zase se zvedal. Přelézal hromady suti, které se znenadání objevily v cestě, až ho zastavil zával. Ani nevěděl, jak ho přelezl. Musel se plížit těsnou, zabahněnou chodbičkou mezi obrovskými balvany. Nestačil si všimnout, že se regulátor z karbidky vyšrouboval a odpadl. Voda vystříkla proudem na zlomky karbidu. Miky se svalil na opačné straně závalu, vstal a znovu se dal do běhu. Za zatáčkou před sebou spatřil záblesk denního světla. Konečně východ! Ale už k němu nikdy nedoběhl. Plamen karbidky zlověstně zahučel a začal se vzdalovat od trysky. Obrovskému množství plynu už karbidka nestačila. Okolo gumového těsnění prošlehl vějíř drobných plamínků. Potom tlaková nádoba s ohlušující detonací explodovala.

Našli ho až druhý den. Ležel na zádech, ve ztuhlé ruce držadlo lampy. Vlasy měl šedivé a v prázdných očích hrůzu a smrt.

Štola, která měla ráda ticho

Zdálo se, že ticho a tma tu vládnou už celé věky. A přitom tahle štola pamatovala sotva šedesát let. Ale dávno pryč už byla doba těžby. Neozýval se tu rachot vozíků, houkání sirén ani hřmot pneumatických kladiv. Nehybná klenba zapomněla na rány odstřelů. Hlasy lidí umlkly a s nimi odešlo i světlo. Ještě nějaký čas zaznívaly z dáli ozvěny lidské práce, až zmizely docela. Štola zůstala sama. Ale nebylo jí souzeno dožít se v klidu svého zániku.

Po mnoha letech skončila vláda ticha. Znovu zazněly lidské hlasy, znovu zaduněly údery kroků. I všudypřítomná tma musela ustoupit. Zprvu jen matnému svitu pochodní, chvějivým plamínkům svíček, nažloutlým světlům baterek. A později jasné záři reflektorů i oslnivým zábleskům elektronických blesků. Do toho zněl rachot kamení, hvízdání, třískání do kolejnic, někdy i řev opilých hlasů a smích.

Ale štola už byla stará. Zdánlivě mohutná klenba jen stěží držela váhu horniny. Ve stropě se začaly objevovat praskliny. Prohnilá výztuž už nechtěla unést ani sama sebe. Až nastal poslední den.
Jemné otřesy, které způsobila ozvěna osamělých kroků, rozechvěly skalní strop. Praskliny se začaly zvětšovat. Zvuk kroků sílil, pravidelné údery bot rozechvívaly štolu víc a víc. Tu a tam odpadlo ze stropu několik kamínků. A kroky už byly tu.

První nevydržela stará výdřeva. Pomalým, téměř neznatelným pohybem se trámy prohnuly. V následujícím okamžiku praskly a sesuly se k zemi. Hromové zadunění zahřmělo štolou a tisícitunová masa stropu se zhroutila. Obrovské balvany zavalily chodbu. Táhlé dunění zaniklo v dáli. Nastalo ticho.

Ale tma ještě nebyla. Baterka člověka za závalem svítila dál. Štola trpělivě čekala na tmu. Věděla, že se dočká. Co je pár hodin proti věčnosti...

 
Sovy věští smrt

Podvečerní šero houstlo na dně opuštěného lomu. Netopýři se vydali na své noční lety. Tu a tam zazněl do ticha výkřik sovy. Nad vysokou skalní stěnou se na pozadí hasnoucí oblohy rýsovaly siluety dvou postav. Zaharašilo několik padajících kamínků. S prudkým zasvištěním se shora začal rozvinovat kotouč lana. Jeho letící smyčky srazily několik suchých větví ze stromů a dopadly na suťovisko pod skálou.

"Vypadá to, že je dole," ozval se tlumeným hlasem jeden z trempů.
"Fajn, tak já lezu," odpověděl druhý. Hodil si na záda usárnu a pověsil se na lano.
První si starostlivě prohlédl uvázání lana okolo stromu. Dračí smyčka však držela naprosto pevně. Pohlédl dolů. V nastávající tmě kamaráda skoro neviděl. Po chvíli napnutí lana povolilo.
"Jsem dole. Polez!" ozvalo se slabě zdola.

S povzdechem vzal lano do ruky. Bude to vlastně poprvé, co někam takhle poleze. Zatím si to vyzkoušel akorát v tělocvičně. Ale tam bylo lano tlustší a mnohem kratší. Stálo to dost přemáhání, než se donutil přelézt okraj skály. S potěšením zkonstatoval, že sestup není tak těžký. Na stěně byla spousta drobných výstupků, na kterých nohy nacházely pohodlnou oporu. Jen jednou se lekl, to když se jeden výstupek odlomil a on zůstal viset na okamžik jen na rukou. Ale to už byl skoro na dně.

"No, to ti to trvalo," přivítal ho kamarád.
"Hlavně, že už jsme dole. Máš baterku?"
"Jasnačka, ale zatím ji vytahovat nebudu. Uděláme vatru a až potom se rozhlídnem okolo."
Ideální místo na oheň našli ve vchodu staré štoly. Kotouče dýmu mizely v krasovém komíně ve stropě štoly. Komín vyúsťoval ve skalní stěně vysoko nad nimi. Plameny žlutě osvětlovaly nerovné stěny štoly. V mihotavém světle si trempové postavili kamenná sedátka a ohniště obložili kameny. Potom s uspokojením obhlédli své dílo.
"Tohle bude perfektní osada, Bimbo. Co říkáš?"
"To bude. Měli bysme jí nějak pojmenovat."
"Tady vedle je lom, kterýmu říkají Malý Příroďák, tak co kdyby jsme to tu nazvali Velký Příroďák?"
"To je dobrej název, ale není originální. Já bych radši něco se sovama. Neslyšels jak zvečera houkaly?"
"Slyšel, ale nějakej dobrej název se sovama?"
"A co třeba Soví ráj?"
"Soví ráj? To není špatný, Jessi! Tak teda Soví ráj!"
Lom proti svému názvu zjevně nic nenamítal. Větve stromů tiše šuměly a mezi nimi zářily hvězdy.
"Vyndej baterku Jessei," řekl Bimbo, "mrkneme se do štoly, neškodilo by najít nějakou vodu."
Ale štola je zklamala. Po několika metrech byla definitivně ucpaná mokrým jílovým závalem.
"No, co se dá dělat," pokrčil ramena Jesse, "třeba se někdy prokopeme."
Vrátili se zpátky k ohni a začali rozbalovat usárny. Náhlý rachot je vyrušil. Prudce zvedli hlavu. Přímo před vchodem do štoly se roztříštilo několik balvanů. Jesse se ustrašeně podíval na strop. Zatím vypadal pevně.
"Co to mohlo bejt?" zeptal se Bimba.
"Nevím. Možná, že tím teplým kouřem to nahoře vysychá a padá."
"Nějak se mi tu přestává líbit, nerad bych se po ránu vyhrabával."
"Neboj, ta štola musí něco vydržet."
"Jen aby."

Okolo půlnoci, když oba spokojeně oddychovali, zabalení v celtách, a oheň pomalu dohasínal, ozval se znovu rachot kamení. Tentokrát z protějšího cípu lomu. Jesse doslova vylétl z celty.
"Slyšels to Bimbo? Balíme a pryč odsud!"
"Neblázni," vystrčil Bimbo hlavu z celty, "zatím se nic neděje."
"Až se bude dít, tak bude pozdě. Já jdu odsud!"
"No dobrá," začal vstávat Bimbo, "ale rád bych věděl, kam půjdeme spát?"
"To je jedno, třeba na Pusťák."

S narychlo smotanými usárnami došli pod stěnu s lanem. Jesse se na něj nedočkavě zavěsil. V tu chvíli lano povolilo. Jesse ztratil rovnováhu a posadil se tvrdě na zadek. Lano mu se zasvištěním spadlo na záda. Cesta nahoru byla odříznuta! Oba zdřevěněli překvapením. Ale nezbyl čas na přemýšlení. Znovu se sesula lavina kamení, tentokrát přímo na ně. Taktak stačili uskočit, Bimbovi jeden balvan málem rozdrtil rameno. Klopýtavě se vydali do běhu směrem ke štole. Okolo stále dopadaly kameny. Když se udýchaní skrčili pod portálem štoly, nastalo ticho.

"Sakra práce!" vzrušeně oddychoval Jesse, "to přece nebyla náhoda. To lano se nemohlo rozvázat samo!"
Bimbo si držel naražené rameno a mlčel. U hromádky žhavých uhlíků strávili zbytek noci. Dřeva bylo venku dost, ale nikdo se neodvážil pro něj jít.

Obloha pomalu jasněla a les se začínal probouzet. Tu a tam začínali pípat ptáci a konečně se na vrcholcích skal objevily první paprsky slunce. Lom mlčel. Ani lístek se nepohnul. Jen hromady čerstvého kamení připomínaly noční drama.

Ještě dlouho trvalo, než se oba trempíci odvážili vylézt ze štoly. Vyšli do kruhu slunečního světla a opatrně se rozhlédli. Nikde se nic nehýbalo. Ani nahoře na okraji lomu nikdo nebyl. Bimbo se sehnul a z hromady kamení vyprostil konec lana. Bylo krásně přeříznuté.
"Ty jdi vlevo, já vpravo," přikázal Jessovi, "musíme najít nějakou cestu nahoru. Nerad bych tu přezimoval."

Jesse začal obcházet dno lomu. Všude se tyčily strmé vápencové stěny. Jen jedno místo vypadalo nadějně, ale zase bylo hrozně rozpraskané. Obešel už asi polovinu lomu, když se srazil s Bimbem.
"Tak co, nic?"
"Nic," zavrtěl hlavou Bimbo, "lézt po těch skalách by byla sebevražda."
Vrátili se k ohništi a bezmocně si sedli na kameny. Náhle dostal Jesse nápad.
"Co kdybysme vylezli komínem?" zeptal se s nadějí v hlase.
Bimbo zaklonil hlavu a podíval se do komína.
"To by šlo, ale já asi nevylezu. Zkus to ty. Kluci na Pusťáku mají určitě kus lana, tak mě potom vytáhnete."

Jesse si přivalil velký kámen, stoupnul si na něj a namáhavě se vsoukal do komína. Rázem byl celý černý od sazí. Ruce a nohy mu hladkých stěnách klouzaly. Kroutil se jako píalka a postupně se dostával výš a výš. Za chvíli se nad ním rozsvětlilo. Blížil se k hornímu otvoru ve stěně lomu. Když na něj dosáhl, ulehčeně si vydechl. Mohl se tu dokonce na chvilku posadit. K vrcholu stěny chyběly sotva dva metry. Bimbo už stál venku a napjatě ho pozoroval. Jesse povylezl ještě kousek a zastavil se pod vrcholem. Tady bylo nejtěžší místo. Zachytil se rukama ostrého výčnělku a vyšvihl se vzhůru. Vtom mu výčnělek pod rukama povolil. Zděšeně se na něj díval, jak pomalu vylézá ze skály. Vymrštil ruku, aby se něčeho zachytil, ale ruka se sevřela na prázdno! Země se mu před očima roztančila šílenou rychlostí. Snad si ani nestačil uvědomit, že tohle je konec.
Zoufalý výkřik a tupý náraz se Bimbovi navždy vryly do paměti. Ještě než k Jessimu doběhl, věděl, že je mrtev. Zůstal sedět u jeho chladnoucího těla snad celou věčnost. Pak se rozhodl, musí nahoru. Buďto vyleze nebo zemře vedle něj. Posledním pohledem se rozloučil s kamarádem a zašel do štoly.

Naražené rameno pekelně bolelo, když se soukal do komína. Na kamenných stěnách byly ještě šmouhy od Jessiho prstů. Bimbo se doslova plížil komínem centimetr za centimetrem. Do očí mu padaly zbytky sazí a prach. Ruce měl rozedrané do krve od ostrých úlomků skal. Konečně jeho tvář ovanul čerstvý vzduch. Za chvíli už seděl na okraji komína. Hluboko pod ním se černala smutná hromádka. Odtrhl od ní pohled a zadíval se vzhůru. Ve skále zela čerstvá jizva po vytrženém kameni. Zhluboka se nadechl a začal lézt. Nebylo tu nic, čeho by se mohl zachytit. Rozhodl se pro tenký kořen, visící z úzké pukliny. Opatrně se na něj zavěsil. Posunul nohy trochu výš a už dosáhl na vrchol stěny. Ve chvíli, kdy se ho pevně zachytil, odlomil se mu pod nohama další kus skály. Zůstal viset za ruce těsně pod vrcholem. Divoce šmátral nohama a cítil, že už se dlouho neudrží. Krev se mu nahrnula do hlavy. Pak pravá noha našla spásný stup. Prudce se vymrštil a padl na zem na vrcholu. Ztěžka dýchal a ruce se mu chvěly. Otočil se na záda a zadíval se do nebe.

Vysoko nad korunami stromů pluly krásné barevné mraky. Jak rád by s nimi plul někam daleko, velmi velmi daleko, někam, kde by mohl zapomenout. Ale věděl, že se mu to nikdy nepodaří.

 
Stín nad Amerikou
Motor malého letadla jednotvárně hučel. Nebe bylo modré a bez mráčku. Pilot se sluchátky na uších se spokojeně usmíval. Hluboko pod letadlem ubíhala klikatá stuha Berounky. Nad Zadní Třebání nabral pilot výšku a před nosem letadla se objevily střechy Karlštejna. Pilot ho viděl už mnohokrát, ale zvláštní krása sluncem zalitého hradu ho znovu uchvátila. Mírně ubral plyn a začal okolo hradu kroužit. Náhle padl jeho pohled na palivoměr. Ručička se chvěla těsně před červeným polem u nuly. Ještě jednou se podíval na hrad a rozmrzele srovnal stroj do přímého letu na sever. K bubovickému letišti zbývalo ještě pár kilometrů.

Ve smaragdové zeleni lesů zářily pod letounem bílé skály hlubokých lomů. Přesto se pilot nemohl zbavit divného pocitu. Slunce pálilo, ale nad Amerikou jako by ležel stín. Nikde nezahlédl ani človíčka. Poslední dobou se povídaly podivné věci. Na Ameriku nechtěl nikdo jezdit. Mnoho záhad a tragédií se tu už odehrálo.

Lomy pomalu mizely ze zorného pole a vpředu se objevila přistávací dráha. Když pilot vystupoval z letadla, divný pocit zmizel a po nějakém stínu nebylo ani památky.

Lomy nebyly tak liduprázdné, jak se pilotovi zdálo. Pořád se ještě našli takoví, kteří si z Hagena, jak se tajemnému přízraku říkalo, nic nedělali, i takoví, kteří měli sice jisté obavy, ale byli přesvědčeni, že právě jim se nic nestane. Toho dne se jich tu sešlo dost.

Tři trempové prokopávali zával ve štole na Sovím ráji, další právě zvyšovali kamennou zídku v Pustém lomu a jiní, kteří tu byli poprvé, prolézali štoly v okolí Malé Ameriky. Ze stometrové skalní stěny na Mexiku se po lanech spouštěli dva jeskyňáři se znakem přeškrtnutého S na rukávech a ani nevěděli o dalších třech z CMA, kteří mapovali štoly nedaleko odtud, na Velké Americe.

A pak tu byl ještě někdo, ale ten tu byl vlastně doma. Vyhříval se na sluníčku na dně malého lomu, kam nikdo nikdy nechodil. Zamračeně si prohlížel své špinavé a okousané nehty a znechuceně upíjel z láhve rumu. Doba se změnila; nikdo se nechce nechat okrást jen tak. Pomalu není co žrát a ještě ke všemu se tu začínaj roztahovat ti všiví jeskyňáři. Lezou do všech děr a ke všemu se začínaj spouštět i do nepřístupnejch štol. Takhle to nebude dlouho trvat a najdou i jeho chajdu. Ale ani ve snu ho nenapadlo, že by mohl odtud odejít. Nevěděl, kam by šel. Neuměl už žít mezi lidmi.

Naposledy si loknul z flašky a odhodil ji daleko od sebe. Pak vstal, na rameno si hodil svůj oblíbený pytel a potácivým krokem zamířil k polozřícenému vchodu do štoly. Sotva nadechl do plic chladný vzduch podzemí, trochu pookřál. V duchu už viděl další láhev rumu, kterou měl schovanou ve staré bedně za postelí. Byla sice poslední, ale zato plná. Trochu zrychlil svůj typický krok: jednou rukou ohmatával strop a druhou skalní stěnu. Znal tu snad každý kámen, každý kus železa.

Štola se začala prudce svažovat dolů. Věděl, že nalevo jsou poházeny velké balvany, a proto přešel napravo, kde měla být štola čistá. Proto byl nesmírně překvapen, když v černočerné tmě o něco zakopl, ztratil rovnováhu a přepadl dopředu. Nedopadl však na zem, ale na nějakou dřevěnou závoru, která tu dříve nebyla. Ta pod jeho vahou povolila, takže se zřítil přímo po hlavě z prudkého svahu. Po několika kotrmelcích se o něco praštil do hlavy, uviděl prudký záblesk a ztratil vědomí.

Probudila ho příšerná zima. Podle všeho ležel v nějaké hluboké louži odporně studené vody. V úplné tmě mu chvilku trvalo, než si vzpomněl, kde je. Posadil se a hmatal okolo sebe. Voda byla všude. Zalovil v kapse a vyndal baterku. Bledý kruh světla ho na chvilku oslnil. Světlo klouzalo po skalních stěnách a odráželo se od vodní hladiny v mnoha paprscích. Seděl na začátku zatopené štoly, pod prudkým svahem, ze kterého se zřítil. Přemohl tupou bolest v hlavě a postavil se. Vzápětí s bolestným zaúpěním klesl zpět. V pravé noze to příšerně zabolelo. Posvítil si na ní a zbledl. Noha trčela dopředu, zkroucená v nepřirozeném úhlu. To je konec, uvědomil si. Se zlomenou nohou se tu nedá žít. Dovlekl se na zabahněný břeh. Byla mu zima a také noha bolela čím dál, tím víc. Měl jen jedinou šanci. Vylézt štolou ven, na Velkou Ameriku, tam se trochu usušit a zkusit s tou nohou něco udělat. Opatrně se vztyčil a zkusil udělat krok. Bolestí mu na čele vyskočil pot. Na zraněnou nohu se postavit nemohl. Naštěstí si všiml kusu rezavé kolejnice u stěny štoly. Jako berle byla dlouhá a těžká, ale lepší něco, nežli nic. Baterku si dal do zubů a svíraje berli oběma rukama, opatrně vykročil mlčící štolou.

Vody pomalu přibývalo. Před ním krásně čistá se v jeho stopách kalila zvířeným bahnem. Po dlouhé době doklopýtal na křižovatku a opřel se o stěnu, aby si odpočinul. Zima byla stále větší. Doleva vedla chodba na Velkou a doprava na Mexiko. Už chtěl vyrazit na další cestu, když se zleva ozvaly šplouchavé kroky a ozvěnou zkreslené hlasy několika lidí. Cesta na Velkou byla odříznuta.

Pevně sevřel kolejnici, věděl, že nemůže utéct. Hlasy se blížily. Už rozeznával obrysy postav s reflektory na přilbách, které se brodily štolou a svítily si na strop a stěny. Zase ti parchanti jeskyňáři! A dokonce si s sebou táhnou člun, co teď. Sakra!

Jeskyňáři se náhle zastavili a jeden z nich zmizel. A po chvíli další. Co to dělají? Aha! Lezou do malé jeskyňky ve stropě štoly. Tam se určitě na chvíli zdrží. To mu dávalo malou naději. Vyrazil směrem na Mexiko, jak jen mu to zlomená noha dovolovala. Pár metrů odtud je ve stropě krasový komín, který ústí do horního patra, nedaleko jeho chajdy. A v komíně by mělo viset staré lano. Ano! Je tady!

Zahodil kolejnici a uchopil lano oběma rukama. Začal se vytahovat vzhůru. Tu a tam si mohl pomoci i zdravou nohou. Komín byl zatraceně vysoký. Svaly se mu napínaly k prasknutí, ztuhlé prsty po laně prokluzovaly. Baterka spadla do vody a zhasla. Nevadí. Teď už ji nebude potřebovat. Byl nahoře! Svalil se na zem u ústí komína a prudce oddychoval. Před očima se mu míhaly barevné kruhy. Po chvíli zvedl hlavu. Musí jít dál, zima už byla nesnesitelná. Ale neměl už kolejnici a okolo nebylo nic, o co by se mohl opřít. Lezl tedy po rukou a zraněnou nohu táhl za sebou. Lomcovala s ním zimnice, v ústech měl sucho a víc než dřív měl chuť někoho zabít. Dovlekl se až do své štoly. Rozhrnul závěs z potrhané celty a namáhavě se vydrápal na lůžko. Chvějícími se prsty zapálil svíčku. Zašmátral rukou v bedně a vytáhl láhev rumu. Na jeden zátah vypil asi polovinu. Horečnatýma očima pohlédl na svíčku. Nemohl už dál. Noha pekelně bolela a byla mu strašná zima. K jídlu už taky nic nebylo. Pochopil, že odtud už nikdy nevyleze.

O několik metrů níž, v zatopené štole, právě jeskyňáři vylézali z jeskyňky. Měli toho dneska za sebou dost a rozhodli se vrátit zpátky na Velkou Ameriku. Netušili, že stáli jen pár kroků od tajemství Ameriky.

Poslední svíčka na stole pomalu dohořívala. Pozoroval ji vyděšenýma očima. Poprvé v životě dostal strach ze tmy. Pomyslel na Němce, kterého našel před mnoha lety v zavalené štole. Jak dlouho asi vydržel ve tmě, než si vpálil kulku do hlavy?

Dopil zbytek rumu a mrštil láhví o stěnu. Jako zhypnotizován zůstal civět na hromadu střepů. No ovšem! Prudce se obrátil a zalovil rukou za postelí. Tady je! Vytáhl na světlo cosi, zabalené do starého hadru a začal to horečně rozbalovat. Hadr dopadl na podlahu a na dlani se zlověstným kovovým svitem zaleskl ruční granát. Poslední granát Hanse Hagena. Plamínek svíčky pohasl, znovu se rozsvítil a pak zhasl navždy. Tma dopadla jako kladivo. Zavřel oči a z posledních sil trhl pojistkou.

Na Velké Americe se zachvěla země. Jeskyňáři se zastavili uprostřed kroku. Ze štoly vysoko nad jezerem k nim dolehlo táhlé dunění padajících skal.
"Zával?"
"Jo, ale pořádnej."
"A nemohlo to tam někoho zasypat?"
"Určitě ne. Tam žádný člověk nebyl."
V modravých lesích ohnivě žhnuly strmé skály hlubokých lomů. Krvavý západ slunce přecházel do fialového soumraku. Přicházela noc, aby se ujala své vlády. Po dlouhé době první, nerušená a klidná noc nad Amerikou.

Amerika
Pet Šedina & Laco Lahoda, 1981

Vítr ztišil tóny písně dávno ztracené,
nehledí už oči hnědé, dálkou zasněné,
místo nich teď jsou tu jenom šedé tváře skal,
struny v prach se rozpadly, šlépěj vítr svál.

Na náhrobní kámen nápis vepsal čas,
živé listí stromů přešel tuhý mráz,
žije srdce pod ním ve vzpomínkách dál,
vrásky v tváři příběh znaj, co dávno se tu stal.

Země prokletá, co nezná lidský hlas,
leží v údolích po všechen ten čas,
kdo znal její tajemství, do hrobu jej vzal,
svědek v prach se obrátil, nesměl žít už dál.

Kaňon skalnatý, co nezná slunce jas,
prachem zavátý jsou cesty, stěny, sráz,
na dně stojí v tichých tmách voda jezerní,
zrcadlí se v ní jen čas a nebe večerní.

Plameny stíny rozhání, tóny s ozvěnou,
hraje dívka s kytarou píseň ztracenou,
u ohně s ní tři přátelé píseň zpívají,
v očích žár a dálky cest i stíny půlnoční.

Neznali však zákon země, ten co střeží dál,
tajemství, co je tak temné, skryté v šedi skal,
kroky znějí temnotou v štolách zšeřelých,
podzemím tu bloudí věky duše zemřelých.

Nad údolím ráno slunce vychází,
kamarády dívka krásná nedoprovází,
za tajemství údolí duch daň už svou si vzal,
její duše bloudí v tmách, ukryta v šedi skal.

Pod rukama věrných druhů vzrostla mohyla,
s kytarou i písně dívky sebou pohřbila,
jeden život odešel jim někam spolu s ní,
jenom vítr občas struny teskně rozezní.

Když zabloudí lidská duše v místa zakletá,
pod nohama našedlý prach stále přelétá,
on je zbytkem mnoha mohyl, těch co chtěli znát,
tajemství co jednou zboří stovky palisád,
... stovky palisád.

Na hlavní stránku ČSS
CSS main page